Don Ottavio:
Come mai creder deggio,
di sì nero delitto
capace un cavaliero!
Ah! Di scoprire il vero
ogni mezzo si cerchi. Io sento in petto
e di sposo e d'amico
il dover che mi parla:
disingannarla voglio, o vendicarla.
Dalla sua pace la mia dipende;
Quel che a lei piace vita mi rende,
Quel che le incresce morte mi dà.
S'ella sospira, sospiro anch'io;
È mia quell'ira, quel pianto è mio;
E non ho bene, s'ella non l'ha.
(Parte.)
Don Ottavio:
Jak jen mám věřit,
že tak hanebného činu
je schopen šlechtic!
Abych odhalil pravdu,
použiji všech prostředků. V hrudi slyším
povinnost snoubence a přítele,
která ke mně mluví.
Chci ji buď vyvést z omylu nebo ji pomstít.
Na jejím klidu závisí klid můj,
to, co se jí líbí, je můj život,
to, co ji mrzí, je moje smrt,
jestliže vzdychá, vzdycám i já.
je můj její hněv, je můj její pláč,
a nejsem šťastný, není-li šťastná ona.
(Odejde)