"Bůh, láska, vlast", to bylo Dvořákovo motto, které stručně charakterizovalo hodnoty,
jichž se držel ve své hudbě i ve svém životě. Upřímnost a vroucnost jeho duchovní
hudby nezanechává žádné pochybnosti o tom, že Antonín Dvořák do svého srdce
zahrnul Boha i církev. Vroucí a něžné rysy jeho osobnosti jasně pronikají veškerou jeho
tvorbou a silný vliv lidové hudby, který je patrný v jeho skladbách, dokazuje upřímné
vlastenectví, jež jej poutalo k jeho rodným Čechám.
Většina fotografií představuje Dvořáka se svraštělým obočím a naježeným divokým
plnovousem, tedy s rysy, které kontrastují s jeho klidnou a něžnou povahou - navzdory
skutečnosti, že se dokázal chovat i velmi bouřlivě v momentu, kdy byl vyprovokován.
Až nepřirozené se zdá, že v jeho povaze chyběl vztek či zahořklost, vlastnosti, které často
ovládly jiné velké skladatele. Odborníci často řadí Dvořáka společně s Händelem
a Haydnem mezi skladatele, kteří se těšili obzvláště dobrému duševnímu zdraví.
Dvořákova průzračná a jiskřivá hudba, bohatá na půvabné melodie, obsahuje hudební sdělení
plná vnitřního klidu, zářivé rysy štěstí a spontánnosti přinášející potěšení
posluchačům tehdy i dnes. Ve všech svých kompozicích Dvořák každého zároveň
přesvědčuje o své značné hudební inteligenci.
Ve sborové tvorbě Dvořák prokazuje obdobné schopnosti, které jej proslavily i na
poli instrumentálním. Témata jeho chorálních děl jsou stejně přitažlivá, mistrně rozvedená
a rozsáhlá jako v jeho symfoniích, orchestrální doprovod je vždy pěveckým partům
rovnocenným partnerem.
Dvořák napsal téměř dvacet sborových děl, z nichž nejznámějšími
zůstávají Stabat mater, op. 58 a Requiem, op. 89.
Je obtížné představit si těžší období než to, které zasáhlo Dvořáka v polovině
semdesátých let devatenáctého století. První neštěstí se událo 21. září 1875, kdy zemřela
Dvořákova dva dny stará dcerka Josefa. V lednu následujícího roku, stále ještě pln
smutku a stesku po dítěti hledaje způsob, jak by vyjádřil své trápení, Dvořák začíná
komponovat hudbu na standardní text Stabat Mater, který popisuje zármutek Panny Marie
nad smrtí Kristovou. Dvořák na skladbě pracoval až do 7. května 1876, kdy se pod tlakem
jiných povinností a několika slibovaných honorářů věnuje jiným projektům.
Více než rok potom Dvořák práci na Stabat Mater odkládal. Poté však následovaly
další dvě tragédie v krátkém časovém odstupu za sebou. 13. srpna 1877 se jeho jede-
náctiměsíční dcerka Růženka otrávila fosforem používaným k výrobě zápalek a o
necelý měsíc později, 8. září 1877 - v den Dvořákových šestatřicátin - umírá jeho
poslední dítě, tříletý syn Otík, na neštovice.
Jako by chtěl utišit svou bolest, Dvořák se znovu vrací ke Stabaí Mater a 13. listopadu
téhož roku dílo dokončuje. Své premiéry v Praze se skladba dočká však až 23. prosince
1880, přestože Dvořák byl v té době již známým skladatelem s početnou a zanícenou
obcí příznivců.
Upřímná a pronikavá hudba zřetelně zosobňuje Mariin zármutek a vypovídá o osobním
skladatelově hoři. Geniálnímu, od přírody optimistickému skladateli nebylo vlastní komponovat
truchlivou hudbu, nepřekvapí proto, že Dvořák zjemnil sklíčenost tématu optimismem mnoha
melodií z lidových nápěvů.
"Stabat Mater" začíná několika nádhernými příklady zvukomalby. Nejprve stoupající
oktávy v orchestru jakoby chtěly dosáhnout nebo se i dotknout Krista na kříži. Krátká,
smutně klesající melodická figura, přicházející poté, navozuje představu Marie truchlící pod
křížem.
Následující část, v níž se představují sólové hlasy s orchestrem bez sboru, "Quis est
bomo", uvádí vznosná, prostorná fuga. Téma, postupně vyzdvihované a rozvíjené
v různých částech kontrapunktu, dává prostor značné nezávislosti všech čtyř hlasů.
Další části, sbor "Eia, mater", part pro sólový bas
a sbor "Fac, ut ardeat", další sborové číslo "Tui Nati vulnerati", dialog
sólového tenoru s mužským sborem "íac me vere", lyrický sbor "Virgo virginum"
a duet sólového sopránu s tenorem "Fac, ut portem",
přibližují další verše textu. Dvořák zachází s textem, pocházejícím ze středověké básně,
celkem volně, opakuje, krátí a přeskupuje verše podle svých hudebních potřeb. Občas
dokonce ignoruje i délku a akcent latinských slov. Jako instrumentální skladatel Dvořák
pravděpodobně dával přednost zejména hudební stránce, svou roli však sehrál zřejmě
i fakt, že nebyl odborníkem na jemnosti latiny.
D1o pokračuje působivým altovým sólem "Inílammatus et accensus", kde úderný rytmus
orchestru ostře kontrastuje s důstojností a klidem vokálního partu.
Poslední část "Quando corpus morietur", jež se tematicky vztahuje k úvodu díla, je
opět charakterizována vzpínajícími se oktávami v orchestru. Následuje známý sestupný
motiv spojený s trýzní Mariinou, jen jeho tempo je dvojnásobně rychlé. Závěrem potom
přichází mohutné vyvrcholení ústící do zklidněného, velebného zakončení.
|
