ZPÍVAT SE MUSÍ SRDCEM.

… poslyš, ty si zpevak ako poleno…", řekl mi profesor Kucharský.

To, co se slíbí, mělo by se splnit. Vzpomínáte, jak jsme vám v minulém čísle Robinsona představili nadaného zpěváka Radka Žaluda? Tehdy jsme se loučili s příslibem, že přineseme další povídání s jedenadvacetiletým muzikantem, jehož výjimečný hlas a talent ohromuje mnohé české hudební hvězdy.
Ale potkat se s Radkem není tak úplně jednoduché. Jak sám říká, je stále ve skluzu. Konec loňského roku měl doslova nabitý. Nejprve v listopadu úspěšně zabodoval ve finále hudební soutěže Zlatá črievička Slovakia Fest, v prosinci ho čekal benefiční koncert s Bárou Basikovou a další předvánoční vystoupení. Ještě než "rozjel" v novém roce kolotoč svých hudebních a studijních povinností, přijali jsme velmi rádi Radkovo pozvání "na kus řeči" do rodinného domku v Kališti u Českých Budějovic, kde žije se svými rodiči a mladší sestrou.
Když si na uvítanou podáváme ruce, pevný stisk jeho dlaně mi napovídá, že je to srdečný a otevřený člověk. Brzy zjistím, že jsem se nemýlila. Usedáme v obýváku ke stolu, na němž voní káva, a přesto že je Radek od narození nevidomý, bere s naprostou samozřejmostí do ruky horký šálek svého oblíbeného kapučina a během našeho povídání si suverénně stihne uložit záznam do telefonu a přijme esemesku. Dalo by se říct, že Radek překonal osud, který mu vzal zrak a jako satisfakci ho obdařil, přinejmenším vrchovatě, výjimečným hlasem, absolutním hudebním sluchem a neuvěřitelnou pamětí…

Radku, letos Vás čeká absolvování pražské konzervatoře pro zrakově postižené v oboru hry na akordeon a zpěv. Řekněte, kdo Vás k muzice vlastně přivedl a proč jste si vybral právě akordeon, čili harmoniku?
Už od malička jsem měl k muzice blízko. Rád jsem zpíval a předváděl se. Zlomovým okamžikem bylo, když mi taťkův kolega daroval heligonku. To mi bylo něco kolem 4 let. Rodiče mě pak chtěli přihlásit do hudební školy, ale jako nevidomého mě nikde nechtěli vzít. Až jsme jednoho dne poznali pí. učitelku Syrovátkovou, která se mě ujala, ačkoliv nikdy neučila nevidomého žáka. Byla pro mě velkým vzorem, chtěl jsem hrát jako ona a tak jsem cvičil až 4 hodiny denně. Díky ní mě vlastně přijali na konzervatoř. I když momentálně nemám ambice vyučovat na harmoniku v hudební škole, přesto mě akordeon hodně dal. Úžasné na tomhle nástroji je, že dobře rozvíjí hudební sluch a harmonické cítění.

Od 12 let studujete na pražské konzervatoři pro zrakově postižené. Byl akordeon jediným hudebním nástrojem, na který jste se učil hrát?
Je pravidlem, že během studia si každý žák musí zvolit ještě druhý hudební obor. Nejdřív jsem zkoušel hrát na trubku, což mi vydrželo asi tak 14 dní. Když jsem s ní vzteky hodil o zem, až se zasekl nátrubek, pochopil jsem, že to není to pravé.(smích) Pak přišla na řadu tuba, pak kytara, na kterou jsem chtěl balit holky. Ani u té jsem nezůstal natrvalo a nakonec jsem se obloukem vrátil ke zpěvu, který zvítězil.

Že jste zvolil správně, dokazují Vaše skvělá umístění na hudebních soutěžích. Kde školíte hlas?
V prvním ročníku jsem si jako nepovinný předmět vybral zpěv a když mě slyšel prof. Kucharský, který učil např. Petera Dvorského, řekl mi doslova:" …Radku, ty si ho… harmonikár, ty si zpevák ako poleno…". Dneska chodím na hodiny zpěvu do Národního divadla k Ivanu Kusnjerovi, našemu nejlepšímu opernímu pěvci. Zpočátku jsem měl obrovskou trému začít před ním zpívat, ale zjistil jsem, že čím větší hvězda, tím skromnější je to člověk. Nejsem nějak vyhraněný na hudební žánr, rád zpívám operu, ale i popík a na zábavách dám třeba i dechovku. Souhlasím s názorem Ivana Kusnjera, že není důležité co zpívám, ale abych zpíval srdcem.

Radku, měl jste už možnost setkat se na pódiu s některými našimi zpěváky - profesionály, jako je Bára Basiková, Aneta Langerová atd. Na koho rád vzpomínáte?
Příjemná spolupráce byla s Danielem Landou, se kterým mě seznámil můj bývalý profesor trubky, dnes můj skvělý přítel pan Zámečník. Zpíval jsem s ním vloni v Bazilice sv. Petra a Pavla na Vyšehradě písně Karla Kryla a nedávno jsem znovu hostoval na jeho koncertě. Zapomenout nemůžu ani na pohodovou Báru Basikovou, která mě pozvala na benefiční koncert, ani na Anetu Langerovou, kterou jsem doprovázel na klavír při koncertě pro Světlušku. Ale mým největším vzorem a dneska už i mým kamarádem je skvělý Dan Hůlka. "Řekl bych, že máme podobný hudební vkus, mě taky táhnou muzikály a dokonce mi lidé říkají, že máme podobné hlasy.

Právě to Vám prý vytýkali v soutěži Česko hledá Superstar….
Přesně tak. Zúčastnil jsem se dvou ročníků a tam mi porota sdělila, že jsem málo temperamentní a že napodobuji Hůlku. Přesto tahle soutěž pro mě byla určitou novou zkušeností.

Letos Vás na konzervatoři čekají závěrečné zkoušky, jaké máte plány do budoucna?
Přiznávám, že s otázkami ke zkouškám jsem trochu na štíru. Takže mě nezbývá, než se ponořit do učení. Musím to zároveň časově skloubit s koncertováním. V březnu budu zpívat opět s Danem Landou mši za Karla Kryla a pokud by se našli štědří sponzoři, pak bychom chtěli uspořádat koncert v Českých Budějovicích a pozvat ho k nám "na jih". V dubnu mě tradičně čeká vystoupení v Centru zdravotně postižených v Českých Budějovicích.
Plánů by bylo ještě daleko víc.
Třeba si udělat kurz na výuku počítačů nebo pokračovat ve studiu na Akademii muzických umění. A hlavně zpívat, to mám ze všeho nejradši.

Děkujeme za rozhovor a při zkouškách i na hudební dráze "zlomte vaz".

Zpět