Tma prosvětlená tóny.

"…a profesor Kucharský mi řekl: Ty si spevák ako poleno."

Podle příjemně hlubokého hlasu v telefonu, když si domlouváme termín, se zdá, že toho Radek Žalud už celkem dost pamatuje. Když mě pak vítá na dvorku rodinného domu v Kališti nedaleko Českých Budějovic, je zřejmé, že mate hlasem. Ale nejen hlasem. Jedenadvacetiletý Radek kráčí suverénně do obývacího pokoje a se stejnou jistotou bere ze stolku do rukou kávu, kterou přinesla maminka. Jenom jeho oči prozrazují, že žije ve tmě…

"Nevidím už od narození, vlastně od pobytu v inkubátoru, kde jsem ležel coby nedonošený,"
říká smířlivě bez špetky hořkosti, "pustili mi tam víc kyslíku, než měli. Ale mám jiný, takový vnitřní zrak. Kolik vám je?" hádá a trefí se téměř přesně.

Sympatickému a upovídanému Radkovi sice osud sebral zrak, nešetřil však jinde. Má totiž absolutní hudební sluch a také neuvěřitelnou paměť. Od dvanácti let studuje na pražské konzervatoři pro zrakově postižené hru na akordeon a zpěv, příští rok bude absolvovat. Cesta na konzervatoř nebyla jednoduchá.

"Od tří let mě naši vozili do Brna do školky. Taťka mě chtěl od druhé třídy dát do hudebky, protože jsem rád zpíval a předváděl se, ale nikde mě nechtěli, až v Budějovicích na Piaristickém se mě ujala paní učitelka Syrovátková. Nikdy žádného nevidomého neučila, koupila si kvůli mně magneťák a nahrávala mi na něj učební látku. Moc si jí vážím, hodně pro mě udělala,"
vzpomíná na začátky Radek, který slyší v rádiu nějakou skladbu a vzápětí ji dokáže přepsat. "Dovedu bez problémů přepínat mezi dechovkou, popíkem i operou," směje se.
O rok později začal chodit na zpěv, věnovali se mu mimo jiné operní pěvkyně Naděžda Honzíková a také pan učitel Pikous, který se kvůli němu naučil psát Braillovým písmem noty. "On byl vždycky o hodinu napřed přede mnou, díky němu jsem se dostal na konzervatoř a dodnes nade mnou drží ochrannou ruku," vypráví mladý muž.

Na konzervatoři si vyzkoušel i hru na trubku, tubu, na kytaru ("Chtěl jsem balit holky na trampské písničky.") a věděl, že nechce skončit jako většina jeho spolužáků coby učitel v hudební škole. Zvítězil zpěv. "Profesor Andrej Kucharský, učitel Petera Dvorského nebo Gabriely Beňačkové, když mě slyšel zpívat, doslova řekl: "Ho…, harmonikár, ho… kytarista, ty si spevák ako poleno," směje se Radek i s rodiči, kteří sedí v obýváku s námi.

A tak se během svých jedenadvaceti Radek Žalud, jehož tatínek naučil sít mrkev a maminka jezdit na kole, sešel na pódiu s Danielem Landou a jako sborista s ním zpíval písně Karla Kryla. Loni 20. října v Lucerně při koncertu pro Světlušku doprovázel na klavír Anetu Langerovou, letos 14. prosince ho čeká benefiční koncert s Bárou Basikovou v Luhačovicích. Předloni stihl vyhrát na 1. ročníku soutěže Bílé hole 1. místo ve zpěvu a 2. místo ve hře na akordeon a nádavkem získal titul Objev roku. Letos v dubnu se prozpíval na 2. místo v semifinále Czech Talentu a teď v listopadu ho čeká finále soutěžě Zlatá črievička Slovakia Fest. Mezitím dochází na soukromé hodiny zpěvu do Národního divadla k jednomu z nejlepších operních pěvců Ivanu Kusnjerovi a na konzultace k učitelce populárního zpěvu Lídě Noppové.
Aby toho nebylo málo, předstoupil před porotu v prvních dvou ročnících SuperStar. "Tam mi řekli, že jsem málo temperamentní a že zpívám jako Dan Hůlka. Ale já ho nenapodobuju, nemůžu za to, že máme stejný hlas," vypráví o další muzikantské zkušenosti. Jedním dechem dodává, že ho začalo bavit hraní na zábavách a že stejnými klávesami, které má, disponuje i Michal David. Vzápětí za ně ve svém pokoji usedá, najde v počítači Vangelisovu hudbu, bere do ruky mikrofon a když začne zpívat, naskakuje husí kůže.
Ještě předtím v kuchyni názorně předvádí, jak je možné, že si "přečetl" v mobilu zprávu a pak na ni bezchybně a neuvěřitelně rychle odpověděl. Radek má totiž notebook s programem, který umí mluvit. K němu má připojený i mobilní telefon. Umí s počítačem pracovat tak rychle, že i člověk se zdravýma očima chvílemi nestíhá sledovat jeho hbité prsty. "Počítač mi čte i oskenované knížky, čtu si na internetu. To je pohoda. Braillovým písmem přepsaný takový Robinson Crusoe, to bylo pět tlustých knížek," dodává mladý talentovaný muž, který má v hlavě uložené skoro dvě stovky písniček všech žánrů. Dokáže je nejen zahrát, ale pamatuje si i všechny texty. "Klidně se za odpoledne naučím osm písniček, ale musím mít chuť," říká Radek Žalud a vůbec to nezní neskromně.
Po celou dobu jsou spolu s námi i jeho rodiče, chvíli i mladší sestra. Když se ptám, zda si něco ve svém životě vysnil, bez přemýšlení odpovídá: "Myslím, že člověk musí mít v životě nějaký cíl. Já bych chtěl vrátit rodičům, co do mě investovali. Ale vůbec se to netýká peněz."
Upřesňovat v tu chvíli, že jsem měla na mysli muzikantské a pěvecké sny, je už úplně zbytečné…

Martina Faktorová

Zpět