Reportáž asi začnu nepatřičně.
Mrzí mne, že o našich špičkových osobnostech,
které dělají čest celému našenu malému národu, jsme dennodenně zaplavováni nevybíravýn
způsobem "zaručenými" průběžnými informacemi z jejich privátního života, které
vymýšlejí za honoráře rádobynovináři ve spolupráci s mentálně narušenými lidmi.
Mrzí mne, že o projektech, výkonech, a úspěších našich umělců a kulturním dění
se už ale až tak nepíše. To aby se člověk těžce pídil.
Mrzí mne ale také to, že si uvědomuji, že noviny, kde je na titulní stránce vylíčeno
nádherné a zajímavé divadelní představení, málo koho zlákaji ke koupi těchto novin.
Mrzí mne, že mohu vyjmenovat jen pár publicistů či mediálních agentur, kteří dělají čest svému
řemeslu - řemeslu, které obnáší co nejvíc objektivně informovat své čtenáře. Jsou na vymření.
Ale ti druzí jsou bohužel lépe placení. A netýká se to jen šoubysnysu.
Co jsme to za lidi, když dovolíme takovým médiím přepokládat, si raději koupíme
bulvární plátek než lístek do Státní opery?
Takže. O chystaném uvedení moderní opery Martina Kumžáka, jsme se
dozvěděli takřka na poslední chvíli - z agenturního programu programu Dana Hůlky.
Naštěstí.
Projekt nás zaujal a sledovali jsme aspoň poslední přípravy
a velmi jsme se těšili. Zvědavost a nedostatek informací nás dohnaly
k tomu, že jsme vyzpovídali přímo autora díla.
S Dantovou Božskou komedií má dílo jen společný název. Mottem je myšlenka, že ať si
jakékoliv náboženství říká, co chce, spasit nás může jen láska a osobní zodpovědnost
každého z nás.
Autorem námětu a hudby je Martin Kumžák (nádherná muzika), libreto napsal Lubomír Holzer.
Režie se ujal Jiří Gogela, scénu vytvořil Ondřej Eremiáš, kostýmy Jan Uličný.
(Na kostýmy jsme byli zvlášť zvědaví, protože jsme o nich měli jen mlhavé informace.
Představovali jsme si v naší bujné fantazii ledacos:).) Prostě jsme se těšili, prožívali
alespoň virtuálně poslední předpremiérové dny s tvůrci a drželi všem palce.
A den D konečně nadešel. 3. února 2002.
Naši zvědavost ohledně kostýmů se nám konečně podařilo uspokojit a to dokonce již před
představením - v Zahradě v opeře.
Dan již byl v kostýmu. Všichni, kteří ho tam spatřili, nabyli nezávisle na sobě dojmu, že
Apollon bude autorem libreta ztvárněn jako čerstvý ženich:)
Představení bylo krásné - hudba i myšlenka, kterou se autoři i učinkující, každý svými
prostředky, kterými vládne, pokusili sdělit okolnímu světu.
U tohoto díla se sešli skvělí umělci a bylo to znát i jejich souhra a
přeneslo se to i na diváky-posluchače.
A proč nám představení mluvilo z duše a současně zpytovalo naše svědomí?
Na to si odpovězme sami.
Nechci popisovat své niterní a možná subjektivní pocity, které ve mně stále doznívají,
možná to ani neumím,
raději zaměřím na věcné info, jež je psáno v programu.
Děj opery, která byla podána v koncertním předvedení:
Děj má počátek v době, kdy znamení Berana střídá znamení Ryb. Ryby se ujímají
na 2160 let vlády nad Zemí. Antika a ostatní společensko-náboženské systémy se chýlí ke
konci, nebo již předaly vládu následujícím.
A nyní nastává čas "Velké Změny"!
Odplouvá znamení Ryb, jehož příchod provázel pád římského impéria a vzestup
Křesťanství. Nové tisícileté znamení - Vodnář - vylévá svůj mocný proud odstředivé
energie. Nám nezbývá, než přijmout změny, které se dějí "Veškerou Mocí".
Každá bytost chce přece být šťastná!
Kterak přijmout moc věku Vodnáře?
Vznikne celosvětový duchovní stát jako jediné východisko pro lidstvo, přírodu i planetu.
Poznáme "Univerzální Prozřetelnost" v nás. Víru vystřídá poznání. Není nic zahaleného,
co bude jednou poznáno. Celým světem, celým vesmírem, všemi bytostmi prolíná "Nejvyšší
Podstata Veškerého". Z té vše vzešlo, je jenom jedna pro všechny tvory a prostupuje vším.
Bůh svět neřídí, on světem jest. On je "Ryzí Jsoucno". Kažký ho může v sobě
poznat.
A naopak!
Jediným zdrojem "Veškeré Pravdy a Síly" je člověk sám. Možnost poznání
"Veškerého" nosíme v sobě. "Ryzí Pravdu" je potřeba poznat, pochopit, ocenit,
prožít a potom milovat. Před "Velkou Změnou" bude stát každý sám.
Anebo se také se nemusí stát nic.
Uvidíme...
Postavy a obsazení:
Ježíš Mesiáš - Tomáš Trapl
Apollón - Daniel Hůlka
Mariana, znovuvtělení Máří Magdalény - Dasha
Zeus - Lukáš Hynek-Krämer
Héra - Karla Bytnarová
Afrodité - Jana Tetourová
Dionýsos - Dušan Kollár
Buddha - David Uličník
Shaman - Lubomír Holzer
a další.
V přibližně padesátičlenném orchestru Pájky Pájk dirigovaném Janem Chalupeckým nechyběli
námi oblíbení Pavel Plánka (perkuse), Martin Rada (klávesy), Helena Velická (violoncello).
Ve sborech Alena Průchová, Naďa Wepperová...
Všichni účinkující byli vynikající - vím, že to někomu může znít jako fráze, ale jen ten, kdo
na představení byl, mi může dát za pravdu (anebo oponovat).
Představení předčilo naše očekávání. Přála bych si, aby se dočkalo repríz.
Uvidíme...
|