Zpěvák Daniel Hůlka změnil styl. Najde jeho deska adresáta?

Recenze

Cožpak se hrabě Dracula nebo Pán démonů, jehož operní baryton rezonoval kýčovitými projekty 90. let, může změnit? Došlo k tomu na albu Dílem já, které Daniela Hůlku zavedlo do jiných hudebních vod. Náhle před posluchačem stojí civilnější Hůlka, sametový romantik, jenž podle jednoho trefného sloganu „nahradil mužná operní gesta psychedelií a tajemstvím“.
Název Dílem já sedí i na hudbu. Je to zčásti rock, vysunutý do popředí v rychlejší písni Prej. V třinácti skladbách zní i dílem scénická nebo filmová hudba s občasnými výkřiky kytar a neklidnou rytmikou (Já chtěl část tvých Je to zvlněná, většinou pomalejší muzika, která zasmušile přetéká rozmezí několika stylů. Funguje spojení smyčců s rockem v písních Žádnej kód nebo A ten to říká, které se dramaticky vzdouvají jako smutný oceán a jež Hůlkovi složila Michaela Poláková. Song Hej, už se to blíží od Neila Diamonda, známý z filmu Pulp Fiction, se náhle zaskví jako temně vybroušený krystal a má v proudu skladeb své místo stejně jako komorní duet Ochutnej stopy s Lucií Bílou.
Médiem všech písní je Hůlkův hluboký, hebce potemnělý hlas. Civilnější zpěv, k němuž ho vedl producent Michal Pavlíček, je mnohem zajímavější než někdejší sošná monumentálnost. Tvůrci si správně uvědomili, že dramatičnost zpěvákova projevu spíše vynikne, je-li poněkud skryta, navíc zastřené nepřepjaté tóny lépe dobarví muziku. Na desce Dílem já Hůlka své polohy nepřehrává, ostatně písně to ani nepotřebují.
Hůlkův nový textař Jan Sahara Hedl psal kdysi lepší verše, třeba v písních Dělám, že spím, Tisíc jmen nebo Dívka a smrt, které si „šil“ na tělo. Hůlkovi předal spíše svůj obrazný slovník. Jeho často nekonkrétní texty se hemží efektními obraty, například „Nejsou to hladový pěsti, nejsou to tlapy lvů“ v písni Prázdnej motel, ve které Hůlka „nejí nic, jen vítr“. Tehdy zabíhá až do sebeparodie. Na druhou stranu Sahara splnil zadání: trefil se do romantického popového žánru desky Dílem já, která tvoří naprosto vyvážený celek.
Co může být problematické? Album míří k nevyhraněnému adresátovi. Hudba se rozprostírá nejen na rozhraní stylů, ale i žánrů. Místy se tváří jako vážné umění, blízké melancholickému stylu Nicka Cavea, ale ve skutečnosti je to pop. Stát se mohou dvě věci: ctitelé umělecky zaměřené hudby desku nepřijmou, neboť jim přijde málo hluboká, zatímco pocity určité komplikovanosti a stylizace odradí fandy přímočařejšího popu. Nová deska Daniela Hůlky se tak může propadnout kamsi do prázdna.

***
VLADIMÍR VLASÁK
DANIEL HŮLKA
Dílem já