Jmenuji se Radek Žalud.
Narodil jsem se v Českých Budějovicích dne 13. srpna roku 1985. Od narození bydlím v malé vesničce nedaleko Českých Budějovic, která se jmenuje Kaliště u Lipí.
Jelikož jsem se ale narodil předčasně, tak jsem musel do inkubátoru, odkud jsem si přinesl nejen zachráněný život, ale i totální slepotu. Tenhle handicap mi ale nikdy nevadil v tom, abych žil plnohodnotný a celkem radostný život. Díky svým rodičům jsem si užil naprosto fantastické dětství. Zacházeli se mnou tak, jako kdybych žádný handicap neměl a to bylo dobře. Spousta mých kolegů z okolí jen sedělo doma a dodnes nedělají nic. Mně se ale rodiče snažili zpříjemnit dětství jak to jen šlo a chtěli mi dopřát co nejvíc z toho, co si mohou plnými doušky vychutnat zdravé děti. Učil jsem se jezdit na kole, dokonce i autem. Jelikož taťka je truhlář, strávil jsem s ním hodně času v dílně a prostě jsem žil tak, že jsem ani neměl čas přemýšlet o tom, že nevidím. Bylo mi to celkem jedno. Nebyl důvod, proč se tím zabývat a zbytečně nad tím hořekovat.

Jelikož v Českých Budějovicích zpočátku nebyla mateřská škola pro zrakově postižené děti, ve čtyřech letech jsem začal chodit do školky do Brna. Tam jsem ale pobyl jen jeden rok, protože se podařilo vybudovat školku pro nevidomé v mém rodném městě.
Od pěti let jsem začal amatérsky hrát na harmoniku.
V šesti letech jsem nastoupil na základní školu Máj 2 v Českých Budějovicích, kde jsem strávil šest let. Ve druhé třídě jsem začal navštěvovat Základní uměleckou školu na Piaristickém náměstí, kde jsem se začal učit hrát na akordeon pod profesionálním vedením. Paní učitelka Syrovátková z toho nejdříve měla obavy, protože nevidomého žáka nikdy neměla, ale potom jsme si k sobě našli cestu a dodnes jsme zůstali výbornými přáteli. Udělala toho pro mě velmi mnoho a rozhodně patří k lidem, kterých si nesmírně vážím.
Na stejné základní umělecké škole jsem se o rok později začal věnovat i zpěvu. Nejprve u operní pěvkyně Naděždy Honzíkové, potom u zpěvačky z dechové kapely Jany Mikulášové.
V mé páté třídě se paní Syrovátková zmínila o tom, že bych mohl jít studovat konzervatoř. V té době jsem věděl pramálo o tom, co taková konzervatoř obnáší, ale jedno jsem věděl určitě. Půjdu na střední školu dřív než ostatní, a to mi v té době dělalo moc dobře. Na Konzervatoři Jana Deyla pro zrakově postižené totiž v té době ještě bylo možné dokončit základní školu a připravit se tak na konzervatoř s řádným předstihem. Tak jsem se tedy ve svých dvanácti letech rozloučil s Českými Budějovicemi a přestoupil jsem do sedmé třídy na Konzervatoř Jana Deyla.

Naše konzervatoř je dvouoborová, takže jsem k akordeonu musel začít studovat nějaký jiný nástroj. Otázkou bylo jaký. Najednou jsem měl velký výběr. Vyzkoušel jsem první co mě napadlo, trubku. To se mi nedařilo, a proto jsem se s milou trumpetou po měsíci rozloučil. Jelikož mě pěkně štvala, zatloukl jsem do ní visacím zámkem nátrubek tak důkladně, že ho potom pan profesor musel vytahovat nažhavenými kleštěmi. Už mě potom v životě ke trumpetě nepustil. Přes neúspěšný pokus hry na pozoun jsem vyzkoušel tubu. Fascinovalo mě totiž, že když se tuba přiložila ke dřevěné podlaze našeho internátu a zatroubil se na ni skutečně hluboký tón, tak o patro níž na dívčím internátě spadly zářivky. Bingo. Dařilo se - to byl důvod, proč jsem se dal na hru na tubu. Zástupce ředitele mi ji ale brzy zakázal s tím, že jako učitel hudby bych neměl dobrý úvazek, protože akordeon a tuba prý je dost nevýhodná kombinace nástrojů. A tak jsem se díky začínající pubertě rozhodl, že zkusím hru na kytaru. Radoval jsem se, že budu na trampské písničky balit holky u táboráku. Ale chyba lávky. Ani s kytarou to nedopadlo příliš slavně. Po třech letech jsem zjistil, že mě to nebaví a tím pádem ani nejde. Jenomže to už jsem byl na konzervatoři ve druhém ročníku a bylo celkem obtížné se kytary jako druhého oboru zbavit. Ale nakonec se to podařilo a tak jsem se obloukem vrátil ke zpěvu. V roce 2005 jsem složil maturitní zkoušku jak z teorie, tak z akordeonu. O rok později jsem si udělal dodatečnou maturitu ze zpěvu. V roce 2007 jsem své studium na konzervatoři zakončil absolutoriem.
Akordeon jsem studoval u pana profesora Karla Melíška a zpěv pod vedením paní profesorky Marcely Novotné.

Ve zpěvu jsem se účastnil několika soutěží. V roce 2002 to byla mezinárodní soutěž zrakově postižených interpretů. V Roce 2004 jsem na soutěži konzervatoří v Pardubicích získal čestné uznání. Ve stejném roce jsem vyhrál soutěž Bílé hole. Byl to první ročník soutěže pro zrakově postižené hudebníky do osmnácti let. V roce 2006 jsem získal druhé místo na soutěži Czech talent Zlín. V tomtéž roce jsem se zúčastnil mezinárodního festivalu Zlatá Črievička Slovakia fest, kde jsem si vyzpíval třetí cenu a cenu diváků. V roce 2004 jsem si zazpíval na Večeru s písní Karla Kryla pro Český národ s Danielem Landou. O rok později jsem doprovázel na klavír při koncertě pro Světlušku Anetu Langerovou. V červnu roku 2006 jsem vystoupil na benefičním koncertu s názvem Večer sjednocení jako host a zároveň člen kapely Daniela Landy. V prosinci roku 2006 jsem si zazpíval na benefičním koncertu Báry Basikové. 11. června 2007 jsem za doprovodu Plzeňské filharmonie vystoupil na benefičním koncertu, který se konal pod záštitou indického velvyslanectví. Tímto koncertem jsem zahájil vynikající spolupráci s dirigentem Debashishem Chaudhurim. 16. června téhož roku jsem vystoupil jako host paní Evy Urbanové na benefičním koncertu v klášteře V Chotěšově. 29. srpna v tomtéž roce jsem vystoupil na koncertu Daniela Landy jakožto akordeonista a zpěvák. Tolik k mým prozatím nejvýznamnějším úspěchům. No a k mým zálibám? Nevím, co dřív zmínit. Ale asi začnu tím, co je viditelné. Rád jím (a to hodně), rád mám i dobré pití, neodmítnu ani dobré cigárko. Mou dlouholetou zálibou a tak trochu i prací jsou počítače. Od osmi let jsem se jimi začal zabývat a později jsem dosáhl kýžené mety a to sice instruktor výuky na počítače. Samozřejmě k mým největším zálibám patří hudba. Tou si často kompenzuji i psychické problémy. Myslím tím například rozchod s přítelkyní a tak podobně. Partnerský vztah pro mě znamená skutečně mnoho a neúspěchy v téhle oblasti nejsem schopen zvládat tak, jak bych si představoval. Proto si je kompenzuji zpěvem, nebo muzikou, nebo veškerou jinou činností. Ale i ty neúspěchy mě poposunují někam dál, takže nelituji toho, že nějaké jsou. Vždyť přece všechno špatné je pro něco dobré. Mám rád humor, nejraději břitký černý. Kolikrát mi to až kamarádi vyčítají. Kdybych měl skutečně objektivně popsat své hlavní záliby, bylo by to asi toto: Víno, ženy, zpěv (úsměv). Rád si zajdu do divadla, přečtu dobrou knihu, zahraji karty u piva, podívám se na hokej nebo na nějaký ten film, zkrátka bylo by toho tolik, že sám často nevím, co dřív a stejně mám neustále pocit, že prostě nestíhám. No co víc o sobě napsat? Nevím. Svou povahu radši popisovat nebudu, to ať za mne udělá někdo jiný. Na to bych si opravdu netroufl. Jak jsem řekl mám rád zpěv, takže jsem si koupil klávesy a chodím hrát na zábavy, na plesy, zkrátka kde mě chtějí. Jak říká jeden můj kolega, kšeft je svatá věc, takže se snažím, aby nějaké kšefty byly.


Zpět na úvodní stránku