..

..

..

..

..

..

..

...

..

..

..

..

..

..

..

..    

 

..

..

..

..

..

..

..

..

 

..

..

...

..

..

..

..

..

 

 ..

..

..

..

(Lucerna, Praha)

Jsou Vánoce zlaté, kdosi sní o Vánocích bílých, a tyhle byly stříbrné. Daniel Hůlka sezval příznivce a přilákal fanoušky do Lucerny krátce po stříbrné neděli, před níž se stal stejnokovým slavíkem. Jeho zlatý soupeř a tohoročný přemožitel těsně předtím odcestoval z Prahy, a tak se připravil o výjimečnou možnost na Danově koncertu vystoupit. Škoda, protože by na vlastní oči viděl, že Vánoce v Lucerně, to neznamená jen Gott a defilé jeho přátel. Možná se rodí tradice a budou to takové koncerty na střídačku. V lichý rok bude věkový průměr nižší, protože se účastní v hojnějším počtu Danovi vrstevníci, a naopak. Nic však nelze brát dogmaticky: Jeden z vrcholů večera předvedlo duo Hůlka-Matuška, kdy Waldemar zpíval a juchal na jevišti stejně jako zamlada… (Potkal potkan potkana/pod kamenem, pod kamenem). Totéž bychom mohli říci i o Jiřím Kornovi, a ten hodně v Lucerně pamatuje! Muže v nejlepším věku (a se stříbrem ve vlasech, případně stříbřitě se lesknoucími lebkami) střídaly krasavice nadpozemské se stříbrnými hlásky…DOST! Standardní repertoár a muzikálové ukázky završila generální zkouška na výlet do Vatikánu. Přítomní pěvci a znalí posluchači kolektivně zapěli chorál Svatý Václave. Dobré to bylo.

Před oponou, za oponou, nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát... Ale bude! Vypadá zdánlivě ležérně a lhostejně, ale poněkud voyeursky (?) čeká na pravý okamžik. Odnaproti se pak ozve výbuch frenetického jásotu, potlesku a pištění. Who is coming? Božský Hů přece! Promluví, pokyne, zamává, udá takt a one-two-three... Světla blikají, jeviště vrže, muzikanti podupávají do taktu a Daniel Hůlka zpívá. Z rozkvetlého ráje se octnete na chvíli  někde v nadoblačnu a pak třeba užasle nasloucháte příběhu. Byť stokrát slyšený, pořád uchvacuje. Uchvácen je dav či milé publikum, zchvácen je Dan. Dozpívá své dva tři kousky, ohlásí hosta a zase, tentokrát decentně, jak se na hostitele sluší, mizí. Čekají tam na něj kritici, chvaliči, klaněči, podpisovači, ale hlavně něžné tlapky, které jeho znavenému obličeji vrátí svěží výraz a vlasům lesk.

Mistr je na pódiu, představení v plném proudu. Kdybyste v tuto chvíli přišli do zákulisí, asi byste byli překvapeni a velice se divili. Ještě více překvapeni a divící se by byli ale herci, zpěváci, sboristé, produkční, režisér, asistenti a starý hasič, protože tam nemáte v žádném případě co dělat! Hvězdy to nemají rády. Leckdy totiž nepřipravené vypadají úplně jinak, než by chtěly, abyste viděli. A mají na to konec konců právo, zákulisí je jejich. Sice tam někdy taky nemají co dělat, ale jinak. Potom většinou přešlapují, potleskávají, odkašlávají, mumlají rebarbora, rebarbora a cara mia ben...A pilují samohlásky, přičemž se pitvoří.  Některé se pomlouvají, omlouvají, balí, balí si cigarety a když se starý hasič nedívá, kouří. Před poklusem na pódium se cele soustředí. Obecně bychom tento countdown mohli popsat takto: Přestanou dýchat, obrátí oči v sloup, špičkou nohy hledají jakési pevné místo v nekonečném prostoru a v duchu mumlají Nemám trémunemámtrémunemámtrému-MAMINKO! LADIES AND GENTLEMAN, TEN MINUTES OF GLORY! Opona stoupá...A ti, co nejsou na řadě, si zatím přejí už být doma, dumají, zda na něco nezapomněli nebo popíjejí kávu...

 Jo, zákulisí, tam se totiž tahá za provázky, to znáte nejen z divadla, že... Ale v době předvánoční mají i rivalové či konkurenti v duši zameteno a myšlenky přímo alabastrové. Při proplétání mezi hosty jsme nejčastěji zaslechli řeč o dárcích, kaprech a dobrém pití, ale taky o úplně jiných věcech. Je tam nač se dívat a čemu, neviděni, naslouchat. A občas jsme měli příležitost využít chvilky nepozornosti starého hasiče, vybrat si hvězdu a zeptat se:

Mons. Jana Graubnera ...  

                         
Tomáše Belka o knize ...

             
Ilony Csákové ...     

                                   
Waldemara Matušky ...    

             
Štefana Margity ...   

     
a Jiřího Korna...

Před oponou bouřlivý potlesk, pískot a vřeštění. Za oponou všichni v pozoru, neboť ještě jednou a definitivně (dnes) naposled se publiku s díky klaní Daniel Hůlka. Uvolněte cestu, král přichází! Král Stříbrných večerů... Jaké to bylo, Dane?