W.A.Mozart-Requiem / Loket 2006


Nevyplácí se shánět vstupenky na poslední chvíli.
Vyprodáno. Hlásila mi paní hoteliérka. Paní květinářka, u které jsem objednávala květiny, jen smutně pokrčila rameny."Také jsme chtěli jít, ale lístky už nejsou. Možná, že se budou prodávat na stání."
Na radniční věži odbilo půl páté. Je na čase vydat se ku hradu. Na rohu, pod kostelem jsme se sešli s přáteli a rozhodli jsme se vzít hrad útokem. Šlo to těžce. Střevíčky klouzaly po nestejnoměrných kamenech dláždění a dlouhé sukně se omotávaly kolem nohou. Přifuněli jsme k bráně. Byla jsem nekompromisně zastavena. Skupinka pokračovala dál beze mě, protože si lístky prozíravě rezervovali."Počkám, třeba někdo lístek vrátí." "Vstupenky na stání se budou prodávat po třičtvrtě, až se všichni usadí.", hlásí pokladní k hloučku nešťastníků. Začínáme si krátit dlouhou chvíli do 3/4 vtipkováním. Na římse přistál holub a vydal se směrem k nádvoří. "Hele, kdoví jestli má vstupenku." Padlo i pár návrhů, jak se dostat do hradu bez vstupenky. Ztéct hradby ? Najít tajnou chodbu ?
Místo těsně za branou se ukázalo velmi strategicky výhodným. Všichni účinkující musí projít kolem. Sboristé, hudebníci i sólisté.
Soprán: Simona Procházková, alt: Lenka Šmídová, dlouho nic. Prochází oficiální květiny + moje kytice. Vedro květům nesvědčí, brzy zvadnou, slunce nemilosrdně pálí. Je za 5 minut pět a lístky na stání se ještě neprodávají.
Branou vstupuje tenor: Jan Ježek a za ním bass: Daniel Hůlka, zatím jen v tričku a šortkách. Času dost, rozhodně se nebude začínat přesně v 17:00.
Blíží se 5. hodina. Konečně. Začali se prodávat i lístky na stání. Pospícháme vzhůru na nádvoří.
Podium se opírá o skalku, na jejíž horní plošině je připraveno místo pro sbor. Pohodlné, polstrované židle vpředu, doplňují židle z plastu. Zabírají celou horní část nádvoří. Zvolání:"Království za koně.", se tu mění na království za kus stínu. "Lepší" místa jsou hezky na výsluní. Hledám alespoň kousek stínu. Dřevěné schodiště, vedoucí do prvního patra kde se převlékají účinkující, vyhovuje. Špička hradní věže, ve které dřímá místní drak, mě chrání před bodavými paprsky slunce. Zatím. Nebude dlouho trvat a zase vykoukne.
Loket 2006/Requiem
17:15 - nastupuje sbor, přichází hudebníci. Sestupují vnitřním schodištěm, takže odpadá nelehké vyhýbání se na úzkém dřevěném schodišti. Úvodní slovo v češtině a němčině pronáší Marie Retková. Nastoupeni jsou už i sólisté. Obě dámy, z pohledu diváka vlevo, sedí ve stínu, zato pánové vpravo se budou celo hodinku hezky smažit na slunci. Čekám, že i já budu zasažena palčivými paprsky. Stále nic. Vzhlédnu. Vedle věže se usadil mrak a sluníčko decentně vykukuje za jeho okrajem. Nyní je celá scéna i hlediště v příjemném stínu, vedro však stále panuje. Co chvíli se objeví kapesníček, aby setřel pot, který stéká do očí.
Wolfgang Amadeus Mozart: Requiem d moll KV 626 dokončený Francem Xaverem Süssmayerem. Dirigent: Jan Chalupecký.
Nádherná hudba rozeznívá hradní nádvoří. Mezi jednotlivými částmi diváci netleskají. Bojí se narušit tak křehkou krásu. Občas nad diváky přelétne holub, vyplašený nástupem sboru. Doznívají poslední tóny. Potlesk trvá, trvá a trvá (celé 4 minuty). Úklony, předávání květin, 1., 2. a 3.odchod (byl už poslední). 2x si diváci vyžádali návrat interpretů na jeviště.
Necelá čtvrthodinka a Daniel odchází už opět v "civilu". Kostým,(původně měl být kompletní frak) v jedné ruce a květiny v druhé. Ještě párkrát zapózuje pro soukromé fotografie. "Půjdeš ještě večer na Nabucco ?", ptám se Daniela. Jen zavrtí hlavou. Už je unaven a půjde odpočívat. Uloží kostým do auta a odjíždí do hotelu.
Jsme uplně vyprahlí, proto zamíříme na terasu hotelu, trochu se osvěžit před večerním představením. Za půl hodiny začíná opera. Loučím se. Odcházím do pokoje, odkud mám amfiteátr jako na dlani. Budu sledovat představení z pokoje. (Děkuji tímto za krásný výhled a laskavou péči majitelce hotelu Sv. Florian.) Už během předehry váhám. Stranově převrácené, vzdálené představení, uprostřed stíněné stromem, to nebude to pravé ořechové. Něco na sebe hodím a už spěchám přes most. Koupím si vstupenku, sestupuji dolů po cestě. Zastavím se pod lampou. Tady je skvěle vidět. Hodím bundu přes zábradlí, rozhlédnu se a ejhle. Dole, skoro až v ohybu cesty Daniel. O přestávce, když jdu kolem prohodím: "Tak přeci tě zlákal Verdi ?" Odpověděl, že byl spíš donucen svým doprovodem. Oba jsme se zasmáli a já se vydávám do toho setmělého lidského hemžení hledat přátele. Byl to krásný večer.

Text: Jana Blažková
 
Zpět na úvodní stránku


WebMaster ©2006 All rights reserved