|
Koncert na Luční boudě.
Dneska už sotva dám dohromady přesnou trasu, kudy jsem tenkrát se svou milovanou plechovkou "Drakoušem" bloudila.
Původní plán, vyrazit ráno, se trochu zvrhnul ve chvíli, kdy jsem před polednem vyrážela z práce.
Ždírec - Nasavrky, tady byla první zastávka u benzinky. Stihla jsem vyřídit jeden telefonní hovor a už jsem zase mazala dál.
V Pardubicích nabrala do kufru auta krosnu a řítila se směrem na Hořice.
Začíná mě honit čas. Dorazit do Špindlu a s bagáží vystoupat po červené turistické značce na Luční boudu, vzala za své v polovině cesty mezi Hořicemi a Vrchlabím. Objížďka za objížďkou a Drakouš začal ještě ke všemu trucovat. Já tam snad vůbec nedojedu. Autíčko, teď mě nesmíš nechat ve štychu ! Stáčím se na Trutnov.
Nová varianta - Pec pod Sněžkou.
Můj staroušek sice během cesty několikrát zlobil, takže jsem se po každé zastávce modlila, aby znovu nastartoval. Hlídala jsem teplotu a když klesla pod 75`C, dovolil mi milostivě nastartovat na první sešlápnutí a jelo se dál.Kolem třetí odpoledne, jsem dorazila na parkoviště v Peci a už mě vítal hlas Pepy Vojtka z blízkého pódia.
Pěší výšlap z Pece na Luční boudu jsem vzhledem k pokročilé hodině vzdala a zavolala na boudu pro odvoz.
Dohodli jsme se na čtvrtou hodinu.
Pocourala jsem po okolí a za 5 minut čtyři zamkla auto a hodila krosnu přes rameno, že se vydám k blízké kapličce, kde si mě mělo hotelové TAXI vyzvednout.
Nestihla jsem ani udělat krok od auta a už u mě brzdila dodávka-mikrobus.
To je mi servis.
Na autobusovém nádraží jsme nabrali další zájemce o koncert Daniela Hůlky a Lubomíra Brabce.
Dodávka začala šplhat po asfaltce nahoru do kopce. Po obou stranách cesty turisté šlapali jedni nahoru, druzí dolu.
Ještě jedna zastávka těsně pod vrcholem, na Výrovce. Dodávka je zcela zaplněna.
Přehoupneme se přes kopec a dole pod námi je cíl naší pouti.
Luční bouda.
Luxusní ubytování. Vlastní spacák a koberec v jedné z podkrovních místností.
Vybírám si hned ty nejbližší dveře.
Místnost je úplně prázdná, jen vlevo u okna leží na zemi jeden spacák.
Hledám signál, ale nic.
Tak odtud si nezavolám.
Jak jsem se otáčela od okna, zaslechla jsem hlasité oddechování. Usmála jsem se . Hele, oranžový spacák a chrápe.
Raději jsem přesunula krosnu do vedlejší místnosti, abych odpoledního spáče nevzbudila.
U stěny hned za dveřmi jsem na koberec rozhodila svoje "spací" deky a převlékla se do sukně a košile. Namalovat, učesat, přezout a vyrazit dolů do sálu, kde se měl koncert konat.
Ještě je brzy a sál se upravuje.
Jdu ven a dívám se do soumraku, který se začíná pomalu vkrádat.
U druhé tyče na stezce ke Sněžce je zaručeně spojení. Pár telefonátů a SMS zpráv a zase budu chvilku nedostupná.
Začíná koncert.
PROGRAM:
Daniel a Lubomír /
G.F. Händel - Ombra mai fu (Xerxes)
G. Martini - Piacer d'amoure
Lubomír /
Fernand Sora - Variace na Mozartovo téma op. 9
Daniel a Lubomír /
W.A.Mozart - Canzonetta (Don Giovanni)
L.Sluka - 3 renesanční písně
Lubomír /
F.Tárrega - Gran Jota pro kytaru
(skladba, ve které kytarysta předvede všechno, co se s kytarou dá provádět).
Daniel a Lubomír /
A.Dvořák - Hospodin jest můj pastýř
A.Dvořák - Když mne stará matka
F.Schubert - Ave Maria
Děkovačka.
Přídavek:
Daniel a Lubomír /
J. Suchý - Pramínek vlasů
Jdu si ještě zavolat ven.
Z noční tmy se vyloupne nefalšovaný Krakonoš, jen místo sukovice má v ruce rybářské pruty.
Zábava v jídelně pokračuje.
Jsem unavená. Dávám si čaj a vypravím se na kutě.
Potmě se převléknu a přidám se k spokojeně oddechujícím spáčům.
K ránu je slyšet návrat dobře se bavících opozdilců, které schladí sprcha.
Ráno sbalit, nasnídat a vyrážím s plnou polní na Sněžku.
Nádherný výhled a silný vítr.
Kam teď ?
Dolů do Pece se mi ještě nechce. Zkusím štěstí na Luční, jestli se jim už uvolnili pokoje.
Mám štěstí. Nádherný dvoulůžák s výhledem na Sněžku. Zatím co mi upravují pokoj a nabíjí se mi v zásuvce věčně vybitý mobil, zaběhnu na polévku do jídelny.
Jak věčně pendluji ven a dovnitř s telefonem v ruce, třikrát narazím na stejného člověka. Jdu dovnitř, on jde ven a za chvíli běžím dolů po schodech a on stoupá vzhůru...
Mám chuť si zazpívat, hledám tichý kout, kde bych nikoho nerušila a sama nerušena mohla si prozpěvovat.
Společenská místnost s kulečníkem, je to pravé. Proháním koule po plátně a k tomu si pobrukuji: ...tohle já si jen tak nalhávám, sama mluvím se sebou i tentokrát.... (Eponina-Samotářka).
Oproti včerejšímu večeru je v jídelně najednou prázdno.
Usínám. Za oknem tuším naši nejvyšší horu.
Raní mlha, je něco úžasného.
Východ slunce v "nebi", něco nezapomenutelného.
Po snídani vyrážím dolů do Pece. Po modré značce, Obřím dolem až k parkovišti, kde mě netrpělivě vyhlíží můj červený Drakouš. Dnes večer nás čekají v Labské, na začátku Špindlu, v hotelu Styl.
Následující den si udělám výlet ze Špindlu na Luční boudu po původně plánované trase.
Od pošty po červené značce. (Hned nad Špindlem jsem konstatovala, že tohle jít s těžkou krosnou, tak ji zahodím, vrátím se dolů a celý Hůlka mi může být ukradený i s Brabcem a to jsem netušila, co mě čeká skoro až na konci.)
Stoupala jsem neustále vzhůru, chalupy v údolí začaly vypadaly jako kostky dřevěné stavebnice, ušla jsem pár kilometrů a přišel les. Neviděla jsem kam jdu, jen stezka pořád strmě stoupala. Les skončil a přede mnou se otevřel poslední úsek. Teď už musíš jen nahoru. Přehoupla jsem se přes vrchol a zamířila na vyhlídku. Byla jsem na Krakonoši.
Poslední dva kilometry byly skoro po rovině, povídala jsem si s manželskou dvojicí a cesta nám uběhla, ani nevím jak.
K pozdnímu obědu polévku a vyhlášený borůvkový koláč do batůžku.
Zpátky se vydávám po modré značce. Klikatí se podél Bílého Labe až k Dívčí lávce.
Nevím, zda obtížnější byl výstup, nebo sestup.
Chvalořečím nápadu zaparkovat u lanovky na Medvědín. Těch pár kilometrů dolů k hrázi Labské bych už sotva dolezla.
Končí dovolená, sport spojený s kulturou a já se vracím domů.
Tak zas někdy na vrcholku hor, nebo vlnách oceánu.
|