Libušin sňatek.Jednání 2.Výstup 1.Horská krajina lesní. V pozadí mohyla.Lutobor: (rychle vystoupí, volá za scénu) Napojte koně teď a čekejte! (vážně vystoupí v popředí, s výrazem) Ó proč mě božský osud trestá tak nezvedeným dítětem? Jak různá jeho, moje cesta! Ať proto zví o hněvu mém! Slabosti ženská, marné snění, ó lsti a nerozume žen! Jak často ještě k zahubení půl světa hodíš ve plamen! Krasava: (rychle přikvapí) Můj otče! Ach již druhý dlouhý den jsme na cestě a zdráháte se posud nám zvěstovati této cesty cíl! Však kujte sobě cokoliv, vyžeňte dceru v divé pustiny, pohrobte dceru třeba v propasti, ( s největším zápalem) jen dejte zříti mi ve vaši tvář! Můj otče, nežli nade mnou vznesete těžký soud, dovolte mi jen jednou, jen jednou vám ve tvř pohlédnout! Já zkvétala jsem v lesku, jenž zdobíval váš zrak a raděj zhynu v stesku, než v tmách žíti tak, než v tmách žíti tak! Lutobor: (odvrácen od ní) Vlk a liška lstivá nepochází z ušlechtilého jelena, a z orla, jenž se v mračna sází, nevzešla noční plemena. Ty nejsi krev má, v duši tvoji tak podlá faleš sídlo má, že nejlepšího reka v boji otravným jedem užírá! Krasava: Můj otče, slyšte, pomněte, že obětí jsem kruté vášně. Mou vinu zlou nesuďte pojednou!- Ach, vzňalo se láskou k Chrudoši mé srdce, vzplanulo při poznání, že není ke mně bez citu. Však jakkoli jsem chtěla odlouditi tajemství jeho, vždy pyšně vyhýbal se nástrahám. To bodlo mne, že častokrát jsem plakala. I napadlo mi vzíti na něm pomstu, děsnou pomstu za trýzeň. Můj otče, hle. Toť pramen zla! (vroucně) A tož, když v blahé touze lásky on plál a cit svůj projevil, že jsem, ó žel, ho odbyla na srozuměnou davši mu, -jáť netušila následků,- že zadána jest láska má, že citů mých pánem je bratr, ne on! Ale čím mocněji se nes spor obou bratří k činu, tím jen víc mě pojímal strach vyznati vinu, tím více vzrůstala zoufalost moje až u šílenost! Za politování vás prosím, za jediný pohled ždám, nesuďte nemilosrdně, když se v pokoře z viny své znám! Šťáhlav a Radmila: Za politování prosíme! Za jediný pohled ždá! Nesuďte nemilosrdně, když se v pokoře z viny své zná. Krasava: Slyšte mne! Šťáhlav a Radmila: Ó milost! Hle! Lutobor: (city přemožen, kloně se ke Krasavě) Nuž buď!- Jak divý mrak uháněl Chrudoš z hradebních bran, že jsem ho rychlou nohou již dohoniti nemohl, a teď jsem s hrůzou pochopil, co se stalo. I obeslal jsem Chrudoše v tento den, sem k hrobu k otcovu (vroucně), jenž byl můj brat. A tamto-li na svatém pohřebišti ho uchlácholíš, aby nevzdoroval a nesáh' k pádné zbrani snad; by naší kněžně, povznešené tak vysoko nad ostatní rod všechen se vzdal, ji odprosil, - nuž pak ti též odpustím já! - Však nezdaří-li se, pak jdi mi s očí, jdi na věky věkův! (rychle odkvapí) Radmila a Šťáhlav drží Krasavu, klesnoucí jim v náruč; pomalu ji doprovází k mohyle v pozadí, kde Krasava klesne; Radmila a Šťáhlav u ní dlí až k výstupu Chrudoše, kde se vzdálí. Výstup 2.Chrudoš, Krasava.(Chrudoš vystoupí protější stranou, nepozoruje Krasavu, zamyšlen.) Chrudoš: Můj ujec zval mě k hrobu otcovu, proč to? Snad abych s Libuší se smířil, ji odprosil, jí klaněl se a kořil? (dupne) Toť nestane se, nestane se nikdy! (divoce) Prokleto budiž, prokleto, ženské plémě veškero! - A přec, jak na tebe, Krasavo, vzpomínám, tu srdce mé by mohlo zhynout žalostí! Však kde je ujec? (rozhlížeje se zahlédne Krasavu) Ha, co vidím zde! Pryč odtud, pryč! (chce odkvapit) Krasava: (mu zastoupí cestu) Ó stůj, ó stůj! Chrudoš: Čeho žádáš? Krasava: Ach odpuštění - lásky tvé! Chrudoš: (ironicky) Žádáš mé lásky (krátce) a miluješ bratra! Krasava: Ó pomni, jak jsi v pýše své mě trápil, mě mučil, trýznil, nežli přiznals se, že srdce tvé se v lásce ke mně sklání! Tenkráte zadržené zlosti plamen vyšlehl z prsou mých. Bodána pomsty ostnem jsem na oko se stavěla, jako bych bratru tvému přála. Ach, já ubohá, neuvážila, kam by to vésti mohlo, že až ke zkáze celé naší vlasti. - Ó, dej se obměkčiti! Jak veliká vina má, jen horoucí láskou k tobě jsem ubohá chybila. Chrudoš: Jsi falešná a falše nenávidím. Krasava: Vždyť z celého srdce pykám nepravdivosti své. Ó slituj se nad dívkou, jež jinak zahyne! Chrudoš: Nechť každý nese následky svých činů! Krasava: (vážně, ale odhodlaně ukazujíc na mohylu) Nuž viz, tam mohyla ční, tam drahý tvůj otec dlí! (s vášní vždy rostoucí) Pro svatou památku naň, pro rodinný svazek, který vás váže a smír nám káže, prosím a žádám od tebe: (kleknouc před ním a ruce proti němu rozpínajíc) buď ke mně nakloň srdce své, neb mečem protkni srdce mé! Chrudoš: (stranou stoje, s pohnutím) Ha, jak mohutně v mém se nitru vroucí její slova pnou! Jako střely rozžehané vnikají mně do prsou! (citem přemožen ji zdvihne a k srdci přitiskne) Má Krasavo! Krasava: Můj Chrudoši! Co si Chrudoš a Krasava mlčky v náručí leží, vystoupí Radmila vedouc Lutobora a ukazujíc na ně; zároveň vystoupí s nimi Šťáhlav. Lutobor, Šťáhlav, Radmila: On s Krasavou, hle, smířil se! Nám kyne blahá naděje, že smíří se i s vládkyní! Hvězda naděje nám svítá, ranní záře plápolá! Krasava vede Chrudoše k ostatním, především k Lutoboru, který ho obejme. Teprve až zazní motiv Šťáhlava k tomuto, oba bratři se objímají. (Opona padne.) ProměnaVýstup 3.Venkovská krajina z vůkolí stadického a Přemyslův pěkný statek. Zpěv čeledi Přemyslovy z dálky zaznívá.Čtyři ženci za jevištěm: Heja! Heja! (vesele) Bez klidu dále a na pole ven, v práci a ruchu my končíme den! Klopotu odmění přírody moc, chutě ku práci, než nastane noc! Přemysl: (sedí zamyšlen na lavici u dlouhého stolu, před sebou lesní roh a pohár, se kterým si pohravá, oblečen v dlouhé světlehnědé tunice, vlasy staženy do ohonu) Již plane slunce, blahý míru sen se vznáší celou přírodou, a jen v mých ňadrech vládne nepokoj, jakás to snad předtucha, že osud změny strojí. Či jsem ovládán Libušou, že na svých cestách krajem u mne snad prodlívá ráda? Ona jistě jen si připomíná doby svého mládí, když ještě pospolu jsme chodívali do budečské školy! (vřele) A kdyby náklonnost ta byla láskou tak opravdovou, jako jest má? Ano, marně vzdoruji tvé moci, lásko svatá, marně zápasím, její obraz tane dnem i nocí v mysli mé, kam hlavu uložím! Ale není-liž to marné sahat k hvězdám tamo nahoru? Po nebesích plují v záři čarné, aby zašly v dálném obzoru! Ano, proč bych neměl doufati přece, doufati směle v její lásku? Či-li mi bohové vezdejších statků dosti nedali darem? Důvěru ke mně chová lid a paží mých odvahu zná! Ani tura řev ani bouře hněv neleká mne! (divoce) Máchnu-li mečem, klátí se doubci, sosny, velikáni lesa! Ať se odváží jen sem, my vraha zaženem: lesknoucích zbraní plamenné šípy uhájily by Libuše i lípy! - Leč kam jsem zabloudil? (vzhlédne vzhůru) Již se poledne blíží a slunce v temeni! Teď čeleď svolám z polní práce domů, je k oddechu čas! (třikrát zatroubí na roh) Sbor ženců za jevištěm: Klopotu odmění přírody moc, chutě ku práci, než nastane noc! Bez klidu dále a na pole ven, v práci a ruchu my končíme den! Heja! Heja! Přemysl: Hle, již pospíchají sem v žertování veselém! Výstup 4.Sbor ženců:Do konce dílo je hotovo, počneme v krátce zas nanovo! Přemysl: Píle ta vaší je ozdobou; teď se radujte, obžínky zvou! Ženci: Dobrotivý je náš hospodář, štěstí nech zdobí navždy jeho tvář! (odejdou do statku) Přemysl: Já ale zůstanu. - Milý tu lípy stín a větrové šeptají báje o Libuši. Ó, vy lípy, ó, vy lípy, praotcův ruka vsadila vás! Jak pne se vznešeně hlava vaše dýchajíc vůni, lahodnou skytajíc včelám stravu, a člověku stín! Právem zasvěceny národu jste mému. Ó buďte jeho obrazem, sil, ctností, krásy pravzorem! (Přemysl se vzchopí, by pohlédnul odkud ten hluk) Ha, ký to hluk? (pohlížeje do pozadí) Tam dlouhý blíží se jezdců sbor, to vladyky a leši, za nimi pestrý lidu proud, - Libušin bělouš, hle, cválá vpředu vesele! Co to, že jede bez paní? Ký toho význam? Výstup 5.Leši a vladyky s Radovanem v čele, za nimi lid. Touže dobou vyběhne čeleď Přemyslova ze statku, aby zvěděla, co to.Radovan: (vážně) Od Libuše ti pozdrav nesem, kloníce v úctě šíji svou. Slyš poselství: my zvěstovati tobě máme zprávu radostnou! Máš zasednouti na bělouše, až ranní zoře bude kvést, ve slávě branou vyšehradskou co manžel kněžnin slavit vjezd! Leši a lid: Buď zdráv, buď zdráv, Libušin manželi! Buď zdráv, ó vládce, spěchej k veselí! Přemyslova čeleď: (v udivení mezi sebou) On že Libušin je choť? Perun kroky jeho voď! Přemysl: Co slyším? Jak? Toť pouze báj, ne pravda, co zvěstovali jste mi nenadále. Radovan: Toť poselství je Libušino, co ústa naše pravila, z řad lechů všech Libuše tebe za svého chotě zvolila. A když to zvěstovala lidu, ozval se jásot národem, že tebe chotěm učinila, že ty máš býti knížetem! Sbor: Buď zdráv, buď zdráv, Libušin manželi! Buď zdráv, ó vládce, spěchej k veselí! Přemysl: Má předtucha je vyplněna a duše sen se pravdou stal, a slávy brána jesti otevřena, kterou mi osud mračnem ukrýval. Mám po boku jí kráčet světem, tak ona mi, tak sama velela, má cesta zdobena je květem, činů se hvězda slavných zaskvěla! Radovan a sbor: Aj, vizte jeho tvář, jak zdobí štěstí zář! Přemysl: (obrácen k statku) Nuž pokoj s vámi, tiché otcův sady, kde mládí své jsem snil, kolébka stála má. (k čeledi jde, podávaje mnohým ruku) Nuž pokoj s vámi, moji drazí, vám žehnám chvějícíma rukama! (ohlíží se vůkol) Buď pokoj s vámi, krásné nivy, háje, žehnejtež úrodou vás, věční bohové! (jde k pluhu) Buď pozdraveno, ty mé rádlo, kéž v úctě tebe mají vnukové! Ty neseš blaho všeho světa lidu a kypříš půdu, aby símě vzrůstalo, ty paže tužíš k zápolení a úrodníš, co ladem bývalo. - A jako já šel k slávě na tvých cestách, tak z mého národa se mnozí povznesou, když tebe v úctě budou míti, té vlasti jméno světem ponesou! Lid: (klekaje před ním) Ach, ty se již loučíš s tváří zářící, měj, ó měj nás v mysli, bratry truchlící! Přemysl: Oko v pláči tone, že se loučit mám! (kyna čeledi, aby povstala, a podávaje jí ruku.) V mysli často budu vraceti se k vám! (ovládnuv pohnutí své, k lechům a vladykům) Nuž staň se, ona volá, uposlechnu! Radovan: Ano, volá, pohaněna byla, ubohá ta žena rozlíceným Chrudošem! Přemysl: Co slyším? Radovan: Možná, že ve vášni svojí útok válečný již strojí a že vzbouří naši zem! Přemysl: Co slyším? Ha! Libuše v boji s ním! Nuž vzhůru ke hradu bez odkladu! Nás volá kněžna k bojům vítězným! Všichni: My půjdeme všichni pospolu, kam ruka pokyne tvoje, nás odvaha vede ku zápolu, kde vítězné kynou nám boje! Konec druhého jednání. |