Absolutní štěstí? Neexistuje!

V poslední době je skoro víc na cestách než doma. Vzápětí poté, co se letos vrátil z Thajska, přišel k nám odtamtud do redakce dopis. Stálo v něm, že Daniel Hůlka je - jemně řečeno - pěkný škrt. Uznáte, že takovou pomluvu jsme na něm nemohli nechat.
 

Ten člověk tvrdí, že jste mu v Thajsku nezaplatil. Co vy na to?
Nerozumím tomu. Samozřejmě ho znám, jmenuje se Has a je správcem pláže, na které jsem pobýval. Ale zaplatil jsem mu. A dokonce jsem mu nechal i svůj vlastní stan!
 
Možná jen touží po popularitě. V závěru dopisu si dopředu zamluvil výtisk, kde jeho příběh uveřejníme.
Myslel jsem, že mě má docela rád! Je to zvláštní člověk. Bývalý thai boxer. Byl jsem u toho, když se porval s jiným Thajcem, v tu chvíli z něj šel skoro strach.
 
Daniel Hůlka Souvisí ta bojovnost s vírou? Mezi Thajci je dost muslimů.
Has je buddhista a těch je v Thajsku asi stejně jako muslimů. Byl jsem v muslimské vesnici a zdáli se mi v pohodě. Nikdy jsem ale nebyl v Arábii, takže neporovnám, oč je tam islám tvrdší.
 
Vy a víra, to je vůbec téma. Křtěný evangelík, co zpíval a ministroval v evangelickém kostele, oddat se nechal v katolickém, přijala ho hlava katolické církve a málem i dalajláma… Nejsou východní náboženství svobodomyslnější?
Jsou prostě jiná. O buddhismu jsem mluvil s mnoha lidmi, leccos o něm četl a je mi, popravdě řečeno, hodně blízký. Je o souladu s okolním světem a přírodou, působí nejmírumilovněji, nemá za sebou inkvizici a křížové výpravy jako křesťanství. Přesto jsem katolík, i když nijak ukázkový.
 
Copak? Desatero nefunguje?
Desatero je v podstatě v pořádku… (směje se). Určitě nejsem špatný křesťan. Ale pořád jsem jen člověk z masa a kostí.
 
Neštvou vás na katolické církvi přetrvávající dogmata? Zakazovat v době AIDS prezervativy se mi nezdá rozumné.
Každé náboženství má dogmata. Katolická církev je obrovská instituce, nepohnete s ní ze dne na den. Ale vyvíjí se. Změna jejího postoje k mistru Janu Husovi je toho dokladem.
 
Můžeme od vás čekat nějaký cestopis? Kdysi jste ho sliboval z Tibetu, ale cesta se nakonec nekonala, protože jste byl hubatý…
Vůbec mě tenkrát nenapadlo, že miliardovou Čínu může zajímat názor nějakého Hůlky. Tibet je pro mě vysněná země - příroda, filozofie i náboženství. To jediné jim Číňani nechali, i proto tam víra hraje velkou roli. Ale nechci být zas hubatej… Kamkoliv jedu, dělám si poznámky. Až přijde čas, sepíšu to.
 
Vozíte si suvenýry?
Typicky turistické ne. Přijde mi zbytečné kupovat v Káthmándú něco, co mají i u stánku v Celetné, aby na to pak doma padal prach. Líbí se mi věci, co jsou ulítlé, co se něčím vymykají. Z Guatemaly jsem si třeba přivezl dřevěného krokodýla od malého kluka, co ho vyřezával nejspíš ve škole pod lavicí. Je hrozně ošklivej, pomalovanej propiskou - ale má kouzlo nevyumělkovaného.
 
Už máte asi jasno, kam pojedete příště.
Dohodli jsme se s kamarádem, že se někdy pokusíme o Mount Everest. V srpnu by se měla odehrát první přípravná expedice na Pamír. Chceme se dostat přes 7 tisíc metrů a zkusit, na co máme. Kdyby se tuhle cestu nepodařilo zorganizovat, chci jet do Ladaku v Indii. Kamarádi z divadla se tam v srpnu chystají, mohl bych jim dělat průvodce. Hodně ale záleží na práci.
 
Spousta herců prohlašuje, že by bez divadla nevydrželi. Jak je to s vámi?
Nic jiného neumím. Navíc mám zpívání nejraději ze všeho.
 
Proč si v muzikálech vybíráte jen historické postavy? Není to nostalgie po dávno uplynulých časech?
To není můj výběr, to je český muzikálový syndrom. Jedním z prvních úspěšných muzikálů byl Dracula a většina dalších tvůrců ho bere jako mustr. Známá historická postava přitáhne lidi. A k té nostalgii… Kdysi jsem si říkal, jak úžasné by bylo být mušketýrem. Už si to nemyslím. Už ta hygiena, nebo když člověka rozbolel zub… Romantika, kterou vidíme my, je jen povrch. Asi bude pravda, že tenkrát měly větší váhu věci jako čest, dané slovo… Ale určitě byli i tehdy lidi, co je porušovali.
 
Lákalo by vás nějaké současnější muzikálové téma? Třeba Vlasy?
Vlasy ne. Hodně se tam tančí a to není pro mě. Ale současná témata mě lákají. Dokonce mám i jedno vymyšlené - a patentované.
 
Jaké?
To nemůžu říct. Patentované neznamená, že ho někdo nevyfoukne!
 
Dobře, tak prozraďte alespoň vysněnou roli, jestli taková je.
Je. Ale taky o ní nechci mluvit.
 
Jste pověrčivý?
To není pověrčivost. Samozřejmě ji znám, jako každý, kdo se pohybuje v divadle, ale nejsem hysterický. Spíš dodržuju jakousi etiketu: Nejím na jevišti, nepískám v divadle. I když to je taky pověra. Prý to nosí smůlu.
 
Předpokládám, že ten pavouk, kterého máte vzadu na hlavě, nosí štěstí. Nebo ta kresba má hlubší smysl?
Myslíte, že bych tím pavoukům dával najevo, že jsem s nimi kamarád? To opravdu ne. Je to spíš legrace.
 
Jde o nějaký konkrétní druh?
Jistě, je to australský druh jménem redback. Myslím, že nijak zlášť jedovatý, vlastně takový pavouk domácí -
 
- domácí mazlíček?
To asi úplně ne (směje se). Dlouho jsem přemýšlel o tetování, ale nevěděl jsem jaké a kam. Pak jsem si nechal vyholit hlavu a najednou tu byla prázdná plocha. Mám svého pavouka na motorce, na přilbě i na kombinéze. Taky jsem si pořídil "pavoučí" svetr.
 
Nepřipadá vám váš současný účes trochu vyumělkovaný?
To mě fakt nenapadlo. Dlouhé vlasy jsem měl sedmnáct let, už mě nebavily. Blonďatá hlava vznikla jako fór. Vracel jsem se po dvou měsících a říkal si, že bude legrace přijít takhle do divadla. Tenkrát jsem měl odbarvené i vousy a zelené čočky v očích - a pro velký úspěch jsem se rouhodl to nejaký čas nechat takhle.
 
Rád porušujete vžité představy o tom, co se má?
Mám vlastní pravidla. O čem si myslím, že je neslušné, to nedělám.
 
Provokujete rád?
Nesnáším stereotyp, takže to vypadá, že ano. Spíš je to tak, že když se nic neděje, mám pocit, že umřu.
 
Kdy jste naposled trhal holce kytky?
Přesné datum vám fakt neřeknu. Ale divila byste se, není to tak vyjímečná záležitost. Mně se kytky líbí. A dávám je docela rád.
 
Kdybyste si měl vybrat, pro co se rozhodnete: Láska nebo svoboda?
Na to se nedá odpovědět. (Změní výraz.) Záleží na situaci.
 
Musí láska znamenat automaticky ztrátu svobody?
Myslím, že ne. Proč taky?
 
Už proto, že se přizpůsobujete jeden druhému.
Tolerance přece není ztráta svobody. Ale nechme toho, to je akademická otázka a na takové se těžko odpovídá.
 
Proč se bojíte být otevřený?
Nebojím. Jen nevidím důvod všechno říkat.
 
Když máte problém, jdete za někým, nebo ho řešíte v sobě?
Většinou to druhé.
 
Jak? Spíte, zavřete se doma, dáte si panáka, pustíte muziku?
Na to neexistuje recept. A muziku na zklidnění neposlouchám - většinu dne se pohybuji v poměrně hlučném prostředí, takže doma radějí odpočívám. Ideální je číst.
 
Co čtete?
Momentálně Experiment Dosada od Franka Herberta. Mám knihy strašně rád a miluju antikvy. Jednou za čas si odtamtud přinesu hromady knih. Ta zatím poslední je z roku 1947. Jmenuje se Dobývání jižní točny a je o expedicích od roku 1890.
 
Neinspirovalo vás to? Lubomír Brabec tam jezdí hrát....
Určitě bych se tam chtěl podívat, ale je těžké získat povolení. navíc ta knížka spíš odrazuje, když čtete, za jakých pomínek se tam tehdy vydávali. Měli neuvěřitelnou odvahu.
 
Jaká je vaše představa absolutního štěstí?
Absolutní štěstí? Podle mě neexistuje.
 

Story 2004/18 (26. 4. 04). Text: Marcela Černá, foto: Ondřej Pýcha


Zpět na úvodní stránku