Jak se stát rebelem vůči sobě samému

Odkud vlastně vzešel prvotní impuls, co vás přivedlo k nápadu pustit se do práce na společném albu?
 
Hůlka: První impuls pravděpodobně vyšel od Zbyňka Knoblocha ze společnosti Sony Music/Bonton, ke které jsem nastupoval. Bavili jsme se, jakou chci točit muziku, a on navrhl - hele, co kdybych se zeptal Michala Pavlíčka, jestli by do toho nešel. Já jsem s velkou radostí souhlasil.
Pak jsme se s Michalem sešli a zjistili , že není žádný důvod proč desku neudělat, protože chuť do ní máme oba a máme i podobné představy, jak by měla vypadat.
 
Michale, jak tys vlastně předtím vnímal muziku, kterou dělal Dan, a co sis v první chvíli od společného projektu sliboval?
 
Pavlíček: Když to řeknu popravdě, vnímal jsem Dana spíš negativně ze sfér drákulovských a pateticky popíkových, jako produkt zdejšího showbusinessu. Možnost spolupráce s ním byla hozená rukavice. Cítil jsem totiž u Dana upřímnou snahu udělat změnu - proto asi taky oslovil mě, já bych pro něj sotva dělal věci, jakými se zabýval předtím. Chtěl změnu, i když samozřejmě nebylo ještě přesně jasné jakou. Ale mě se líbila Danova snaha udělat tečku za tím, co bylo, a pokusit se o něco nového, podle mě navíc v popu dost neobvyklého a zvláštního.
 
Dane, co vlastně zpěváka přimějě k rozhodnutí udělat takovou poměrně zásadní změnu? Když se člověk zamyslí nad tvou pozicí, je už pár let docela stabilizovaná, mohl jsi udělat řadu dalších desek v podobném duchu jako ty předcházející.
 
Hůlka: Jednak jsem člověk, který změny potřebuje, jakmile se nic neděje, mám pocit, že umírám. Musím se prostě pořád hýbat. Krom toho si myslím, že každý se musí vyvíjet. Ve chvíli, kdy začne stagnovat a opakuje stále totéž dokola, je konec. Každý člověk prodělává nějaký vývoj, a to jak vývoj osobní tak profesní. A přitom se pochopitelně některé názory mění, vyhraňují se, člověk chce jít svou vlastní cestou. Vím, že bych mohl točit pořád dál stejné desky, ale za prvé by mě to nebavilo, a za druhé bych se za sebe asi styděl.
 
Michale, kdo kromě vás dvou na přípravách a natáčení téhle desky pracoval?
 
Pavlíček: Oslovil jsem Saharu Hedla, aby udělal texty. Chtěli jsme někoho, kdo je schopen napsat texty zajímavé, modernější abstraktní poezii nezvyklou ve sféře popu, texty hodně emotivní a silné.
Já jsem na desku napsal osm písniček a protože jsem potřeboval spoluautora, přizval jsem Míšu Polákovou, která píše velice hezké věci, a ta přidala čtyři.
A pak jsme přibrali jednu převzatou věc Girl z Pulp Fiction. Myslím si, že právě tahle věc je určitý symbol Danovy změny, drzé čílko. Kdybych to měl k něčemu přirovnat, myslím, že z Dana se stal rebel vůči sobě samotnému. Já jeho změnu chápu, beru ji upřímně, byť jsem nechápal jeho novácké estrády a to co bylo předtím. Ale je fakt, že člověk prochází určitým vývojem a může si jednou protřít oči a říct - hele, já už toho šaška dělat nebudu.
 
A když se na desku Dílem já podíváme z hlediska muzikantského, kdo na ní pracoval?
 
Pavlíček: Já jsem natočil všechny kytary, bicí natočil syn, klavír a Fender piáno nahrával Vlasta Bičík, ve svých věcech si klávesy točila Míša Poláková. Použil jsem ještě desetičlenný smyčcový orchestr, který nahrávku spíš lemuje, celá je hodně komorní. Dan zpívá jeden duet s Lucií Bílou a v některých vokálech s Míšou.
 
Pro vás oba byl začátek spolupráce určitý krok do neznáma a kroky do neznáma obvykle doprovázejí obavy. Bylo něco, z čeho jste měli opravdu strach?
 
Pavlíček: Když to řeknu zcela otevřeně, měl jsem obavy z jeho patetického hučáku. Ne, je jasné, že operní výraz, který v sobě Dan má, byl potřeba změnit, vykuchat z něj to, k čemu byl vlastně celá léta školený, a udělat z něho přirozený, dejme tomu, cohenovský výraz.
Hůlka: A já měl největší strach, jestli se mi to povede. Léta zpívám operu, muzikál, prostě divadlo a v divadelním zpěvu je hodně patosu. Takže jsem se musel vlastně učit znova zpívat.